Ostrov - moje srdeční záležitost, pokud na něj dopluji mimo hlavní sezonu. A to se mi letos podařilo. Rád jsem se opět rozhlédl z vrcholů místních věží a masívů - no, rozhlédl…zkrátka byl to Ostrov NASLEPO či POSLEPU…vše má svůj důvod.
Vstával jsem v půl čtvrté, nejprve na letiště, z Ruzyně do Liberce, z Liberce do Ostrova, den se vyloupl do kromobyčejné krásy. Stále ještě ranní chlad visel nad rybníčkem při cestě od parkoviště u Autokempu pod Císařem ( děkuji za parkování zdarma ) k Himmelreichu. Oči hladily pískovcové skály, bloudily od věže k věži i po bílých kmenech dosud bezlistých bříz. Komáří věž - ideální na přivítání s Eilandem, nejprve stěnkou na široký balkon a pak bezpečně komínem na vrchol s mimořádným výhledem, kde jsem odložil helmu s kamerou, abych si pořídil záběr u vrcholové knížky. Vtom mocně zadul březnový vítr, ozvalo se klapnutí plastu o skálu a helma i s kamerou se vydala na gravitační rychlosestup trhlinami a puklinami do nepřehledných útrob věže. Hlavou mi probleskla modlitba za mrtvou kameru ( asi pátou ?! ) a začal jsem si chystat slanění. Vtom další poryv nevyzpytatelného větru trhl kapucí mojí bundy, jež mi srazila brýle a ty se vydaly na podobnou pouť, jakou si prošla před chvílí helma. Na rozloučenou mi čočkami o pískovec vyťukávaly melodii, kterak propadávaly hlouběji a hlouběji do nedosažitelné tmy….od té doby jsem byl v Ostrově naslepo. Tedy…pobyl jsem - žmourajíce jak krtek vytažený na světlo boží - na Komáří věži a oči nechal přivykat…po slanění jsem nakonec vypátral helmu s kamerou - zastavila se v hloubi úzkého lomeného komína o vklíněný kámen. Kdyby jej netrefila a propadla až na dno, nedostal bych se pro ni. Příjemné zjištění - kamera lpěla na životě a odmítla zemřít…ovšem brýle jednou najde nějaký archeolog.
Odjíždět se mi nechtělo, kdo by se těšil na řízení auta bez brýlí na dálku…a tak jsem návrat odkládal. Nejprve na sousední Komáří věži, pak při oblíbeném překroku na Čtyřhran. Čekatel na mě počkal s Horezdarem, Zdenička rovněž. Následně osušit slzy Vdovy Bolteové a na vrcholu Blázna si při čtení názvu věže uvědomit, kým jsem. Na všech skalách mě provázely vzpomínky na rodinu i kamarády, však jsem tu už něco podnikli….z Himmelreichu jsem se přesunul k Papežovi a věžím Večerní, Schůdné a Frantově. Vítr sílil a já se rozhlížel očima, které tak nějak akceptovaly rozostřený pohled na svět. O to více vnímalo moje srdce…možná proto byl zážitek z celého dne tak hluboký a intenzivní. S Ostrovem jsem se rozloučil na Hradbě - s vděčností a hlubokou niternou spokojeností. Zbývalo dostat se nějakých 120km domů. Usedl jsem na zadní sedadlo auta a řekl: „Kite, domů….“.
Všem Vám přeji prožitek, kdy si uvědomíte, jak ostře a precizně se dá dívat srdcem. Tom Atom