Velmi temný den připadl na sobotu 17. února. Zcela nekompatibilní duše s tou mojí měla překročit náš práh, a já - dle svého osvědčeného postupu - jsem se jí vyhnul, abych si zachoval klid v srdci. Nemám to spojeno s nenávistí, jde o vypozorovanou nutnost ochránit sebe sama. Tak, jako existuje mnou již několikrát zmiňované neviditelné předivo, jež vede stejně naladěné lidi k sobě, existují i stvoření, jejichž přítomnost se podepisuje na vaší dobré náladě, stahuje vás dolů, živí se vaší energií, propadáte se kamsi hluboko do bezútěšna a v důsledku toho následně do nemoci. Ne, nejde vyjít s každým, byť jsem tomu vždy hluboce věřil...
Nepříliš vábnou představu, že budu dýchat v jedné místnosti recyklovaný vzduch, který už prošel dýchacím ústrojím kohosi, o kom víte, že vám přeje jen to nejhorší a ani se tím netají, jsem zaměnil za možnost svobodného hlubokého nadechnutí horského vzduchu v Jizerskohorském duševním sanatoriu.
Potoky tam klokotaly a zpívaly jarní písně, přestože únor sotva nakročil do své druhé poloviny. Ptačí koncert se nesl bezlistými bučinami a nad horami neslyšně plula šedivá mračna. V lesích vládla temná atmosféra, ale příjemně temná, ne jako tam, kde jsem zrovna nechtěl být.
Tomstein je nádherným kusem jizerskohorské žuly, přesto cepín na jeho vrcholu působí skoro až jako parodie na místní erbovní skály. O kousek výš svahem jsem nelezecky, jen z náhora, vystoupil na Hubertus, na dohled od něho - po spoustě let - jsem vylezl na Hubertův kámen. Průstup příkrým srázem nad Hubertkou mě dále vedl k Veži loučení. Při pohledu do vrcholové knížky už tak temná nálada rozprostřená v mokrých únorových lesích ještě více potemněla. Příběh novoměstských horolezců si můžete přečíst ve videu....Syrovo bylo mezi mokrými skalisky. Zpěv ptáků utichal, do hor se polehoučku, ale neúprosně, nasouval večer. Hlavou mi táhly myšlenky tak, jako pluly nad krajem olověné mraky. A jak už to bývá, když si člověk pobude sám se sebou v tichosti přírody, vnitřně se zklidní, rozředí nepohodu, najde balanc a přeladí střelku svého kompasu na to dobré. Není pak náhodou, že přesně ve chvíli takového uvědomění, se nakrátko rozestoupí mraky a malinkému človíčku uprostřed liduprázdných hor se dostane nebeského znamení - v mém případě ( stojícího zrovna u paty Kauschkovy věže ) v podobě kratičkého spikleneckého vykouknutí pana Měsíc a zamrkání první hvězdy z otevřeného okna mraků. Kauschkovka není nakloněna sólo výstupům, jen jednou jsem byl na jejím vrcholu - s Lubošem, a to už je let...Na dohled je však Benjamín ( skála, jejíž jméno jsem po jednom zážitku dlouho odmítal vyslovit, než jsme se smířili a sladili do symbiózy, která nás s jizerskohorskými žulovými skalami vzájemně poutá ). Večer přecházel v noc a tma něžně přikrývala údolí pode mnou. Měnící se oranžové pruhy pozdně večerního světla prostupovaly šedí únorových mračen jako zhmotněná připomínka toho, že nad mraky vždycky svítí slunce. A tak jsem se pousmál nad svým dobrovolným vyhnanstvím. Vždyť díky tomu, že jsem se potřeboval vyhnout jedné - se mnou neslučitelné - duši, jsem mohl na dlouho zmizet do únorových Jizerek, z rozložitého temene Benjamína tiše sledovat příchod hedvábné tmy a nechat se obejmout poklidnou voňavou nocí....