Díky za rozhovor. V lázních Kynžvart (a dalších lázních a nemocnicích) jsem byl v 80. letech s ekzémem celkem asi 7x. Na některé věci vzpomínám rád (hlavně kamarádi a příroda v lázních Kynžvart). Některé zážitky a praktiky však nebyly vůbec v pořádku a pocity ponížení, strachu, samoty a další se mi mnohokrát objevovaly na terapiích. Jsem rád, že současné děti už tohle prožívají jinak, mohou být většinou v každodenním kontaktu s rodiči a pokud by se dělo něco, co tehdy, tak věřím, že mají lepší zastání.

Kdyz mi bylo devet nebo deset, byla jsem na odtučňovacím pobytu. Na poslední návštěvě u rodicu jsem videla svoje fotky z tý doby. Já nebyla tlustý dítě. Jen jsem nebyla hubená tyčinka jako můj brácha, na holku jsem ždycky byla dost statná. A mela jsem trosku bříško, ale nic strašnýho. Každopádně si vybavuju, ze ta ozdravovna řešila jak deti s nadváhou, tak děti s podváhou. Zatímco hubeným dávali samý dobroty, my jsme dostávali třeba krupicovou kaši a na ní tři třešně místo kakaa. U jídla jsme sedeli v jídelně ve dvou radach. Na jedný straně hubený, na druhý tlustý. Nás donutili čekat a koukat na hubený, než dojedí. Doteď bojuju s mindsetem, že zdravý jídlo je vždycky o mnoho hnusnější, než nezdravý, protoze tak nám to bylo prezentováno (pamatuju si větu k hubeným "vy dneska máte za odměnu rajskou a vy máte za trest květákovej mozeček. Celkově na to vzpomínám jako na poštvávání dvou skupin dětí proti sobě, při jídle, při denních aktivitách, při rozcvičkách, všude. Měla jsem malý radio na sluchátka, tehdy to bylo jako dárek v Marťánkách nebo jak se ty vitamíny jmenovaly. Na pokoji se mnou byla holka, co mi asi měla pifku, že mám radio a ona ne, tak nahlásila vychovatelce, ze ji s tím mini rádiem svítím v noci do obličeje. Když se totiž zaplo, rozsvítila se malá dioda. Takže jsem po týdnu byla bez radia. Každopádně mi až v pětadvaceti došlo, jakou ty ctyri tydny ve mně nechaly paseku. Doteď bojuju s jídlem. Když jím něco zdravýho, tak citim obrovskej pocit nespravedlnosti ... Musím se zeptat rodičů, proč mě tam vůbec dali.

Dekuji ze jste toto tema otevrel...mam dceru,ktera mela zachvaty..od 1 roku a ve 3letech byla ve Cvikove a v 5 a 6letech v Kynzvartu...kdyz jsem se ptala lekare zda pro tak male dite je to vhodne...jelikoz jsem byla matka prvorodicka a dcera od roku pobyvala v nemocnici sama...jinak to nejde,lecit se to musi a neurolog rekl ze jsou vyzkumy z Ruska....a dite to nijak nepostihne...dodnes ma dcera z toho trauma,kdyz si na to vzpomene...je ji 48 let...dekuji ze jste toto otevrel....

Děkuji, děkuji za toto téma. V Kynžvartě jsem byla dvakrát. Jednou v pěti letech a podruhé v devíti letech v roce 1988. Mám stejné zážitky jako vy. Na lázně nikdy nezapomenu

Když se můj brácha, astmatik, vrátil ve třech, čtyřech letech z lázní Kynžvart, vůbec nemluvil... Dodnes mamka neví proč... Je to sice nějakých, počkat... 55 let nazpět, ale já si to moc dobře pamatuju, jak jsme ho vezli domů... O podobné bezmoci vůči zvůli personálu mi kdysi říkala podniková právnička, která prošla vyhlášeným státním zařízením pro tělesně postižené. Ne prošla, ale dlouhodobě pobývala v tom zařízení. Byla kvadruplegička a taky se nemohla bránit. A jak říkala, ani se zabít. Já byla vyštvaná z práce v domově pro seniory poté, co jsem se zastala jedné babičky. No, ale aspoň jsem jí zachránila nohu a příbuzní ji odvezli. Ředitelka byla běsná. A ti stařečkové a stařenky se úplně stejně jako ty děti neumí bránit. A důkazy nemám, a to ani o tom, jak třeba vypadalo krmení v podání potetované obryně v roli pečovatelky nebo jak se mluvilo o klientech, kterým bohužel už ne zcela dobře fungoval mozek a kteří "dělají naschvály". Kapitolou samou o sobě byly socpracky. Na to a i na jiné věci jsem ředitelku upozorňovala za ten rok svého působení několikrát a žádala jsem ji o zásah. Bylo jako hození hrachu na zeď. Milostivá paní tam byla zanořena do koryta hodně dlouho.

No, já jsem byl v dětské léčebně Lázně Kinžvart 3x, v letech 1970,71,72,měl jsem 9,10,11 let, čili 4.-6.třída, na půdě jsem byl zavřenej několikrát , dost dlouho- protože jsem si vykládal s klukama na pokoji po večerce, mohl jsem si vybrat buď klečet cca 20 min na osvětlené chodbě , nebo stát zavřenej ve tmě na půdě, v okně visel kabát na ramínku jako oběšenec, jednou me tam noční sestra zapomněla , tak jsem tam byl zavřenej asi hodinu , taky mě tam v tom roce 1971 terorizoval nejaký polomongoloid z deváté třídy čili cca 14 letý kluk ze zvláštní školy, a sestry se tomu smály, on mě přitom škrtil na chodbě a málem mě zadusil, utekl jsem pak do lesů a sestry a personál mě v rojnici hledali, na izolaci jsem naštěstí nebyl, ale vždycky tam byl někdo zavřenej, taky tam sportovního referenta dělal jeden pedofil , byl to takový Rikitan jak z Foglarovky, nějaký pan Hlava, to mi došlo až mnohem později, v tělocvičně nám pověsil kýbl za skříň, že tam jako máme chodit čůrat , abychom venku nenachladli, a když někdo z těch děcek šel, tak se připližil za skříní, a pozoroval nás při močení do kýblu a masturboval při tom. Vždycky si vybral jednoho dva “oblíbence”, které nejspíše zneužíval, protože ho pak vydirali - vzali si na konci třeba vzduchovku ze skladu či kopaci míč a on ani nemekl, když se na nej významně podívali. Já jsem popadl taky něco a on řval, a mlátil me přes ruce , at to okamžitě vrátím. Když jsem tam byl naposledy , tak už referent nebyl, asi to prasklo, a topil v kotelně a k dětem ho už nepustili. Nicméně dneska by ho asi zavřeli, tehdá ne. No, nebyl to tehdá žádný med , v tom “skvělém” socialismu, být jako malé dítě v dětské léčebně měsíc či dva z domova v tom raném věku. Později jsem už jezdil do Mariánských lázní do dětské léčebny Miramonte , v 7,8,9 třídě , a tam se už nic takového nedělo… Léčili mi v Kinžvartu astma a pak v ML chronický zánět ledvin… úspěšně jsem na to zapomměl, až teď jste mi to připomněli….

Také jsem s kamarádkou byla v ozdravovně Karkulka v Peci pod Sněžkou. Naštěstí už jsem byla v pubertálním věku, tak jsem to tak neprožívala ( to odloučení od rodičů) a navíc jsem tam měla nejlepší kamarádku tak to bylo snazší. Jinak musím říct, že vychovatelky hodný, doktorka příjemná, děti různé, hlavně i z dětských domovů. Chodili jsme na túry, hráli hry a pak jsem dostala s kamoskou streptokoka, tak jsme byly celý den na výjimečném pokoji s TV a soukromou koupelnou. Tak jsem ráda, že já mám vzpomínky dobré 🙏

@katerinamala7192

6 ай бұрын

Já taky 😲 si dnes na to vzpomínám,ale kladně. Jediné co bylo těžké tak bylo odloučení od rodičů, ale věděla jsem že pojedu domů a naši po měsíci přijeli na návštěvu. Vzpomínám na školu, která byla jako za starých časů....Bylo to skvělé.

7.5.2024 0:26 h. Přesně to co říkáte, psychické trauma a hledání sama sebe. Ve 3 letech jsem byla v lázních Zlaté hory - průdušky. Vzpomínky mám dodnes, psal se rok 1963 netopýry na hlavních chodbách si dodnes vzpomínám a železné postýlky taky. Matce psali, že jsem spokojená a veselá. Asi to pravda nebyla. Jsem úzkostlivá na antidepresivech 20 let. Nebyly to lázně byla to dětská vojna, kterou jsem nechápala, že mě tam matka s radostí poslala. Jitka K.

Já jsem byla taky v roku 1988 ve 4 letech v lázních Kynžvart na léčení astmatu. Mám podobné vzpomínky. Strašili ze nás zavřou na pudu a já jsem se pocuravala do postele, protože se nesmělo v noci vstávat. Měla jsem tam byt jen 4 týdny, ale lékaři mi to prodloužily na 8 týdnu. Rodičům totiž až při vyzvednutí prozradili ze jsem tam dostala zápal plic a tímto ten pravý důvod proč me nemohli dříve propustit. Rodiče mi vyprávěli ze jsem po pobytu byla dlouhou dobu strašně ticha, nemluvila jsem a chovala jsem se k nim jako k cizim.

@eliskovaa

Ай бұрын

Presne tohle mi doma rekli, ze jsem prijela uplne vymenena a mluvila s nimi jako s cizimi.

Já byla taky v Karkulce cca 5 třída (v devadesátých letech). Za mě jsem se s ničím špatným nesetkala. Sestry byly fajn, volný čas jsme trávily jako dečka pořád venku, když to šlo. Byl tam řád, ale žádná šikana. Nejlepší byla škola jako za starých časů a pan ředitel Fuxa.Tak jsem ráda, že už tam byl nejspíš jiný personál než říkáte.

Konkrétně k atopickému ekzému - jsem ekzematik, v léčebně jsem nikdy nebyla a teď v dospělosti již ekzém nemám vůbec. Jak bylo zmíněno, je to psychické. Stačí nemít okolo sebe toxické lidi a prostředí a je po problému 🙂

Pane Bože, vy mi otvíráte vzpomínky. Jdu zavolat mámě, zda se mé lázně jmenovaly Kynžvart?! Dokument si pustím, pokud je to ještě možné. Nechtěla jsem tam, rozdělily nás s mladší sestrou do jiných tříd. Sestru na příjmu jsem kopla do kotníku, dlouho ho měla zavázaný. Sprcha studená...a večer pusinky přes mříže...bylo to asi taky v 92nebo93. Hezké byly procházky do přírody...a zpívání Arizona, oěší zóna...

To by bylo docela dobré téma na celovečerní hraný thriller- horor (Přelet nad kukačtím ...). V posledku je to bohužel vizitka rodičů a jejich bezmezné důvěry v autority.

@katka5196

5 ай бұрын

Bezmezné důvěry? Asi jste mimo, když nevíte, že v určité době jsme nesměli s dítětem jet na léčebné pobyty. A dnešní dobe, kdy čtete zpravy, jak byly děti zneužity svymi vedoucimi z různých kroužků? Měl by tedy být přítomen rodič každého dítěte u každého kroužku? Každý z nás věří, že kdyz dítě jde do hudebky, cvičit, na tábor, že se ten člověk, co s ním je v kontaktu, mu neublíží. Co když se jedná o introvertní dítě, nebo dítě které je pod tlakem člověka, který ho zneužívá a dozvíte se pravdu pozdě . Zákon je dodnes nedokonalý. Devianti stále můžou pracovat s dětmi. My rodiče dětí z Kynžvartu, kde je tyrali psychicky a fyzicky, tak můžeme dosvědčit, že se to dělo. Mluvím za sebe. Ale jsem přesvědčená, že kdyby došlo k soudu, tak nás bude u soudu svědčit vic. Moje dítě má z jednoho jediného pobytu dodnes tiky v obličeji, přijelo vyhublé. Psychicky zdeptané. Schovávalo si dlouho jídlo pod polštář, do ruznych skrýší. Plakala jsem. Dodnes me to bolí. Tenhle dokument ve mě vyvolal zase smutek nad lidmi, kteří měli nahradit nas rodiče. Jak těžce zklamali. Jedno nepochopim. Kde byl jeden jediný normalni člověk z personálu, který by tomu zabranil. Jak vím z okolí, nebyla jsem jediná, kdo vynadal lékaři, personálu. Ja jsem jela osobně v roce 92 do Kynžvartu a pohadala se s ošetřujícím lékařem, s vedoucíma sestrama, kricela na sestru, která vyhrožovala mému dítěti, proč rikala tak strašné vety, že pro ni nikdo neprijde, kdyz bude zlobit, proč se děti bály kotelnika, protože jim sestřička vyhrožovala, ze je odveze pryč a nevrátí. Píšu to a bolí mě, že vůbec existují a existovali lidi, co ubližují dětem. Celý zivot jsem se věnovala výchově, pomoci dětem, vedla je zivotem, věnovala svůj čas nejen svým dětem, ale i jinym. Odchovala několik děti, ale nikdy bych si nedovolila ničit jejich důvěru a nedokazala to, co udelali v Kynžvartu.

@TopinkaScesnekem

5 ай бұрын

Přesně, veškerá přirozenost potlačená.

Bylo by fajn s tím něco dělat, aby tohle nezažívali další děti dál. Nenapadá někoho něco?

Podobně jsem se cítila v roce 2021 Neratovice na konci covidu při donucené hospitalizaci (nevěděla jsem, že má na výběr, žádný důvod nebyl...) pro "nemoc" po termínové těhotenství. Trauma jen z těch 3 dnů, jako ve vězení, sama, zákaz návštěv (manžel asi na 15min), skoro jsem se tam zhroutila...každý doktor, sestra jiné informace, směny se měnily každou chvíli. A to samotné kromě tabletek určitě krásně rozjede porod 😂 Nikdy více 🙏

@veronikamorkes6933

6 ай бұрын

😢

@mariezittova5235

6 ай бұрын

Soucítím, to muselo být velmi zlé, těhotná je velmi citlivá, přecitlivělá.

V Kynzvartu jsem byla a tinnitus mam tez, takze tam mozna spojitost bude :)

Ještě by se dalo otevřít téma nátlaku breku a přetěžování při rehabilitacích u dětí s handicapem, kdy ze sebe musejí to postižení nebo diagnózy doslova vycvičit. Ne vždy a všude, ale to se také děje.

ani to nemuzu dokoukat :( Jirku Charvata mam moc rada ❤

Mně teda fascinuje, kolik vzpomínek na to máte. 🤔 Já jezdila snad každý rok, byla jsem v různých ozdravovnách (město Albrechtice, Zlaté Hory, Luhačovice). A z jedné mě dokonce vrátili se zápalem plic. A vzpomínky? Sem tam nějaký útržek, nic co by stálo za řeč. 🤔

6 ай бұрын

Například u sexuálního zneužívání v dětství si až 40 % lidí nepamatuje vůbec nic. Ani že se to dělo. Náš mozek funguje tak, že někdy příliš náročné zážitky zasune do podvědomí/nevědomí. I odtamtud nás ale mohou celý život ovlivňovat a dělají to. To může - a nemusí - být odpověď na to, že “si nic moc nepamatujete”.

@Nikolletta

6 ай бұрын

Já vím, že nepříjemné zážitky mysl vytěsňuje. A vůbec tak nějak "nepotřebné" vzpomínky se z vědomé paměti vytrácí. Proto mě právě překvapuje kolik těch vzpomínek mají.

@TopinkaScesnekem

5 ай бұрын

Zkuste si do některých zajet a sledujte své pocity (raději s doprovodem, který vám bude oporou.)