Zaujímavá analýza dôsledkov mlátenia detí. Vďaka. Prosím Vás pekne, mohli by ste niekedy spraviť aj reláciu na tému ako mláteniu detí predchádzať. Myslím pozitívne, praktické rady, odporúčania. V závere hovoríte že by to bolo aj na 2 hodiny relácie. Postrehol som iba odporúčanie "...po mlátení by malo dieťa zažiť aspoň 5 pozitívnych interakcií v ten den..."

Naprosto souhlasím, že fyzické tresty jsou nepřípustné, a to za jakýchkoli okolností, a měly by být zakázány. Ale obávám se, že psycholog si znepřátelí mnoho posluchačů způsobem, jakým argumentuje, a tím si je uzavře. Sžíravá ironie je věcí vkusu, budiž. Ale popírání rozdílu mezi systematickým týráním a občasnými excesy (které tímto nechci omlouvat, ale systematické týrání to prostě není), vůbec nadužívání slova "týrání" a slov jako "sadismus", "psychopatie", absolutizování, senzacechtivá tvrzení typu "bití dětí = rakovina" apod. vžene řadu posluchačů do opozice. Výsledkem bude, že legitimní požadavek, aby děti nebyly bity, bude smeten se stolu: "Chm, přehání!"

@renatabilac8119

Жыл бұрын

Posloucháme stejný podcast? Už na konci předchozího dílu pan Zikmund rozebíral, jak vykompenzovat občasný exces. To, jaké jsou rozdíly mezi tím, že se tělesný trest používá často a jako nejjednodušší výchovná metoda "ručně a stručně" a tím, když rodiči jednou za půl roku ujedou nervy, zopakoval i na začátku tohoto dílů. Myslím, že problém s tímto rozdělením bude mít většina českých rodičů ne proto, že by zde nebylo jasně vymezené týrání, ale proto, že by se sami rádi zařadili do neexistující třetí kategorie "někde mezi". Aneb - s dítětem třesu, fackuju ho, občas mu dám na zadek , případně po něm něco hodím, protože moje paleta výchovných metod je úzká a moje rodiče to tak přece taky dělali a je to tak v pořádku, protože "mi nic není". Taková střední kategorie ale neexistuje. A pokud znáte způsob, jak sdělit rodiči, že byl fyzicky týrán a teď týrá svoje děti a přitom si to vůbec neuvědomuje, protože je právní řád v jeho zemi postaven na hlavu tak, aby ho to nevedlo do opozice, ráda se nechám inspirovat. Tohle nejde sdělit tak, aby se nikdo neurazil. S absencí zákazu násilí na dětech v zákoně je to stejné jako s absencí souhlasu v zákoně o znásilnění. Zkuste někomu, kdo to doteď běžně dělal, jemně sdělit, že není normální vynucovat si po manželce sex, když ona nechce, pokračovat v pohlavním styku, když to toho druhého bolí, nebo mu to začne být jinak nepříjemné... On to tak třeba dělal jeho táta jeho mámě (nebo hůř - její táta její mámě) a doteď jsou spolu, tak jak to, že je to špatně - to přeháníte... Nepřeháníme. Slova jako sadismus a psychopatie jsou v tomto případě naprosto správná - až na to, že dnes už se neříká psychopatie, ale "porucha osobnosti". Není normální působit druhému člověku bolest. Pokud to děláme často a nic to s námi nedělá, nebo se nám díky tomu uleví, nebo to v nás dokonce vyvolá další pozitivní pocity, tak je to silný signál, že jsem hodně narušený/á. To, že dítěti neteče krev, neznamená, že ho to nebolí, nemá strach a něco se v něm nemění. Důkazem toho je to, co jsem žel viděla i v dnešní době - dítě má strach už když se vařečka zmíní - tudíž fyzický trest zanechal takový zážitek, že dítě poslechne pouze pod samotnou výhružkou. V takovém případě je jasné, že to stopy zanechalo. Ať už si to někdo chce připustit nebo ne.

Přijde mi, že podcast moc nepokryl případ dítě dostane na zadek ale uvědomuje si za co. Čili větší dítě, když něco provede, nejedná se o zkrat rodiče. Co třeba že jsem rodičům cíleně lhala? Že někam nepůjdu/ s kým půjdu a šla jsem, že jsem něco udělala/rozbila cizí majetek apod. Napadá mě, že to je také jeden z důsledku strachu. Lžu, abych doma nedostala na prdel. Hm. Jednou mě doma zbili za to že jsem si chodila hrát na koleje. Měli o mě strach a chtěli abych si to zapamatovala. Když tak nad tím přemýšlím zatímco to píšu... Já bych to řešila jinak. Ale i přesto ve mě je něco co mi říká, že vím proč mě zbili, za co, a chápu to. Já bych ale na svou dceru zkusila prvně všechno jiné. Co když ale všechny domluvy, rozmluvy, vysvětlování selžou...? Pokud budu budovat důvěru vztah od malička, neměly by. Ale co když? Jinak na obranu mých rodičů. Můj táta vyrůstal jen s matkou protože jeho otec zemřel když byl malý. Neměl tedy mužský vzor matka na něj byla sama a mlátila ho. Mamka měla velmi přísného otce taky je mlátil všechny. Tvrdá komunistická škola. Musím říct že mamka se velmi snažila nás bít Co nejméně. Jak jsem psala, když to nešlo jinak a když jsme věděli za co. Aspoň tady u mě, u mladšího bratra už ho nebili prakticky vůbec, Protože na něj to nefungovalo. On se za tvrdil a prostě to s ním nehlo. Na druhou stranu mám ale někdy pocit že z něj vyrostl velmi rozmazlený mladý muž. Táta to dává za vinu mámě. Já jsem jako malá byla poměrně agresivní A hyperaktivní. Začlo to tak asi od 5 nebo 6 let. Teď už vím protože na sobě pracuji, jednak to mohl být důsledek toho že mě bili (I když jsem věděla proč takže to nebylo tak že by jsi na mě vylévali vztek) A jednak narození mladšího bratra když mi bylo 6. Takováto klasické jsi velká holka musíš teď pomáhat kladení zodpovědnosti na dítě které na to není připravené. Sourozence jsem si ani nepřála ale ani nebyla proti. Prostě najednou přišel. Tak je možné že tyto dvě věci souvisely a proto jsem byla v Dětství taková. Na druhou stranu kolem 12 let jsem se uklidnila a vyrostl země velmi klidný a vyrovnaný člověk. Bohužel ale komplexy stále mám bojuju s tím a snažím se to nepředat dál své malé dceři zatím jsou 4 měsíce. Bohužel problémy se sebevědomím, zavděčit se všem, velmi seberitický postoj apod. Cítím že si to budu muset vyřešit a být k sobě laskavější, protože chci zabránit tomu, abych malé tyto komplexy předala dál.

No, ale co znamena pro dite lehke placnuti prrs zadek? Je to stejne?